Jak sme verbovali nové Valachy

Jak sa začalo pokročilé jaro – takový ten přechod mezi jarem a létem, tož tak aj náš hospocký Olín roztáhnul, pravda trocha potrhané, slunečníky, zdražíl o padesátník desitku radka a počnul pořádat „pod kaštankami“ hospockú zahrádku. Kúzlo tadytého majstrštyku spočívá v tém, že gdo chce tož móže, aj po tém zákazu, kúřiť jak komín v Tesli před dvaceti rokama a že každý, kdo jede v autobusi ze směny, tož vidí, že už kdosik lapí na pivisku a že sa može hnedkaj připojiť. Tož sa tam včil slézáme aj v jakésik rozšířené sestavě, lebo jazyk sa na patro v parnu zalepí aj antileguánovi, či jak sa to praví. No a předevčerajšky si k nám ke stolu zasedl Hans. Takový vcelku nenápadný ogar, co sa přistěhovál před nejakýma čtyrma rokama, lebo sa u nás dostál na místo učitela.

Nijak moc sem ho předtým neznál, až včil došél snáď poprvé do hospody a jak už nebýlo kam lapnúť, tož sa připrdelíl ke mně a k Laďovi. Seznamovačky byly enem formální, lebo narozdíl ode mňa Laďa pana učitela znál z třídních schůzek a Hans sa hnedka ukázal, že má naštudované mravy jak od Špačka a hnedkaj poručíl štamprle na tykačku. Tož zme si ťukli a počali sa Hansa (tak sa nám představíl) vyptávať, jak sa mu v dědině líbí. Hans sa rozzáříl, že oprotivá Polabí, kde vyrůstál je to tadyk úplně super, lebo chodí běhat po kotároch, jezdí na horském kole a je úplně hotový, když si može zajezdit na inlajnoch po cyklostezce. My sme z Laďú naňho chvílu čučeli jak Babiš na rozpočet, lebo nám moc nedošlo, o čem mele a znova sme sa znova optali, jak se mu líbí v dědině. Hans evidentně posmutněl, vypadál v tu chvílu jako ten baset, co Laďovi předloni skočíl pod kombajn, hrkl do sebjá další slivovicu a pravíl: „Co dědina, tak je v pohodě, ale kurňa ta práce! Ta by byla perfektní, jenom kdyby do školy nechodily děcka! Víte, co se mi stalo předevčírem? Přišel inspektor, sedl si do volné lavice a ať prý vyvolávám žáky. Zrovna sem měl dějepis, probírám Karla Čtvrtého, když má to jubileum. Tak o něm vykládám a pak se zeptám: „Děti, a co Karel Čtvrtý postavil?“ Přihlásilo se asi půl třidy a ten inspektor se najednou zvedne a ať prý odpoví ten chlapec z druhé lavice. No, a ukázal zrovna na Hatlapatku, který má asi čtvrt roku neomluvené hodiny a zahlásil se snad poprvé v životě! Tak jsem ho vyvolal, zopakoval jsem mu otázku, Hatlapatka se zamyslel a po chvíli řekl: „Tož pane učitél, to nevím, ale chcel sem vám povědět, že máte rozepnuté gatě!“

Hans sa odmlknúl a pak temno zafuněl: „To je konec! Já jsem chtěl vzdělávat děti, ale to nejde. Radši pojedu sbírat jabka do Itálie, protože tohle nemám zapotřebí! Ten inspektor mě pak málem sežral! Já se snažím naučit je něco nové naučit, přitom skoro všichni na mě kašlou, mají pod lavicí mobily s internetem, fotí si mě na fejsbúk a já tam jsem jak úplný idiot! Pak to na třídních schůzkách řeknu rodičům a oni jenom pokrčí ramenama, že mobil má dneska každý, že jsem nový a ať si zvyknu... No stojí mi to za to? Jsem tu už čtyři roky a nikdo mi s tím nepomůže...!“

Z Laďú sme vysléchli ty litánije a enem sme kývali hlavama jak húpací koně. V životě by nás nenapadlo, jaké je včil to učitelování makačka! My byzme si na základce netrúfli ani ň, lebo v ten moment by přiletěla facka jak hrom, k temu poznámka do žákovské a nádavkem by nás doma tata dal do latě jak dřevo na zimu, že si nevážíme učitela. Ale včilkaj je to asik jinak... Laďa sice cosik zamektál, že jejich Elénka mobil eště nemá, ale to enem mezi řečú...

Horší bylo, jak Hans řékl, že sa asik radši odstěhuje a ať si to na jeho místě vyžere kdosik iný. Tož pravda, kámoši spolu eště nejsme, ale je vidět, že Hans je faň ogar a škoda o takého přijít. Když pak posmutnělý odešél dom, tož sme nad tým s Laďú dumali a že je to zvlášť závažné téma, aj sme skončili po hospodě „mezi ploty“.

Naléli sme si po malých a Laďa zařečňovál: „Tož kurňa, to mi vysvětli! Furt sa mele o tem, že sa ludé stěhujú do měst a jak sa u nás ukáže taký schopný ogar, tož sa chce odprdelit ven, lebo sa tu necítí dobře a nikdo mu nepomože! Je to možné?“ Naléli sme další a Laďa pokračovál: „A to néni enem Hans, vem si třeba tu mladú doktorku a nebo ty tři rodiny, co sa nastěhovaly nad hřiště! Došli z Ostravy či z kama a nikeho tu neznajú!“

Dali sme si „do třetí nohy“ a v tem nás osvítila geniální myšlenka. Co kdybysme tým novým připravili uvítací ceremonijál, takové jako jmenování Valachem? Chvílu sme nad tým eště špekulovali, trocha to poštelovali a na druhý deň to podali našemu starostovi.

„Vy ste sa snad zbláznili, či co?“ vylétl na nás Jaroš, teda jako starosta. „Já nevím, co dřív, esli chodníky, příkopy, kanály, nebo meldovať na kraj, jak sa utrácajú dotace a vy včil přidete, že má obec dělat vítání občánků či co... Ste normální?“ Tak sme zistili, že obec sa, jako pokaždé, stará o úplně iné věci než ludé potřebujú, a že to ostane zase na nás.

Tož sme s Laďú najprv zapátrali na infernetu, kdo je to vlasně Valach. Našli sme haldu kravin, ale najvěc sa nám líbilo toto http://www.valasske-kralovstvi.cz/z-domova/wallach-akbar-valach-je-veliky – i když aj k temu máme výhrady - konkrétně Laďa, kerý pravidelně valí na běžky v oteplovákách.

No nic, lepší hovno jak suché povětří...tož vzali sme to jako základ a připravili křest nových Valachů, kerý proběhnul včil v pátek v hospodě u Zdeny. Osobně sme zezvali všecky novousedlíky (tož zpáru jich nedošlo, ale jejich chyba) a najprv sme jich nechali složit tento slib:

SLubuju

Impéryju

Valašskému

Oddanosť a

Věrnosť nafurt a

Istoistě, ať mi trnky pojdú na šarku, esli

Cygáním!

Amen

Kerý z nich nepoznál, jaké slovo dávajů do kopy počátky řádků, tož to mosel přeříkat eště raz.

Potéj býl propleščený přes plece valašků a býl mu propůjčen diplom „Čestného Valacha“, kerý Laďa na vlastní útraty navrhnul a vytisknul na svojí inkústové tiskárni. Potem si ešče každý zavdal trnkové, kerú sme naléli do flašky v podobě škuneru z valašským praporem, aby býlo každému jasné, že sú to sice náplavy, ale že ich vítáme a berem je za svoje.

A od včil sú naši! Tož a tak by to mohlo být aj z těma uprchlíkama, no ne?

Jak zme dělali zeznamku

A je po svátkoch! Každý sa zas na neco těšíl – děcka na Mikuláša, Ježíška a Silvestra, ti věčí na Mikulášskú, Štěpánskú a Silvestra, chlapi na to, že vydrží to oteplování, takže nebudú moset furt dokola jak u blbých odklízat sněh kolem chalupy a roby, jak zaséj v telebedně budú mocť hleděť na Popelku a držať jej pěsti, aby to téj českéj Pretywoman klaplo a dostala sa Trávníčkovi (jako by to bylo jakésik terno, či co).

Ale né enem baby, zdá sa mi, že aj ostatní ludé sú dycky o Vánocách jaksik naměkko - teda okrem roboty, tam je šéfstvo spěš natvrdo, lebo sa blížíjú z koncem roka aj jejich prémije a v taký čas by ten náš óbrgrupnmenažer býl schopný podojiť aj kozla.

Tož ale zpátky – fakt sú naráz všeci na sebe tací hodní, starajú sa, co keho trápí a sere. A též sa začínajú rozebírať vztahy. Na dědině běda temu, kemu je přes třicet a nemá robu – či chlapa. V tem je zásadní rozdíl mezi velkým městem a dědinú – lebo v městě sa také individua nazývajú singles a sú „in“ a „trendy“, ale na dědině to sú skorem vyděděnci, mrzáčci a každý naráz, kor v prosincu, cítí občanskú povinnosť takému chuďatovi nejak pomocť.

Aj u nás je pár starých pannen (tým sa ale mezi ludma praví „staré panny“ enem přes Vánoce, inak sú to takzvané „vyschlé fošně“ či „vyzobané slunečnice“). Tyto roby sú vesměs egzystence, co do třiceti čekaly, že pro nich přide princ na koni, do štyřiceti princ aj bez koňa a pak by snáď byly rády aj kdyby si pro nich přišel čert. Nezadaní chlapi sú zas věčinú od mládí zapúzdření v hospodě a majú zažitý taký pevný rituál (robota-hospoda-postel-robota-hospoda…), že doňho žádný vztah néni možné natlačiť.

Jaj, ale Vánoce sú čas zázraků a jak zme nad týmto tématem raz před Mikulášem debatili v hospodě, tož zme sa aj dohodli, že jeden taký zázrak zkusíme zpravit. Bývá u nás jakýsik Tonek (přímení schválně neuvádím). Je mu už hrubo přes pětatřicet a snáď ani dovčil nebyl nigdy sám s robú. Má taký vysunutý dolní pysk, že o něm raz kdosik pravíl, že gdyž promluví, tož to vypadá, jakby sa otvíralo šufle na podvazkové pásy. Ja osobně nemožu  posúdit, jak taký úložný prostor vypadá, ale je fakt, že Tonkovi sa od téj doby praví „Šifonér“.  Tonek-Šifonér ale néni blbý – enem taký trocha jednoduchý. Raz zme si ho letos v létě dobírali, kdy dovede nevěstu a co roby, kerá že sa mu v dědině lúbí. Tonek sa po pár borových s pivem rozhycovál jak šporhélt na bijomasu a vylézlo z něho, že by nebyla marná ta Kača, kerá vaří ve školní kuchyni.

Herdek – to byla pecka! Neco takého dovčil nikdo nevěděl a ani to nikeho nenapadlo! Lebo, aj když sa nemá pomlúvať, o Kači býlo všeobecně známé, že sa jedná o originál semetryku. S nikým sa neznése, furt břéská, všeci ju serú, nic ju nezajímá, nic nechce počuť. Raz sme o ní pravili, že gdyby sa chcela napevno zeznámit, tož si mosí dať v Jalovcu do rubriky „Zdarma“ takýto inzerát: „Daruju sa. Zn.: za odvoz“.

Časem to jaksik odeznělo, ale jak včil býlo před tým koncem roku, zas kdosik spomjél to vyznání potencijálního šamstra a préj, že bysme měli byť kamoši, a né svině, a tým holuběnkám nejak pomocť k sobě. Kurňa, tož lehce sa to poví, ale těžko udělá! Vedly sa dlúhé debaty a tých nápadů sa nedá dopočítať! Ale pak sa objevíla geniální myšlénka – a tož jasné, že býla moja. Akorát ten víkend před Mikulášem, sem vprostředku plodnéj debaty, cože prý babám imponuje, zadeklamovál: „Roba chce dycky dobyvatela! Jak vidí sílu, tož aj podvědomě cítí oporu a k takému chlapovi ju to táhne. Tož co gdybysme Kaču nejak zpracovali na Mikuláša?“ Chlapé chvílu nechápali, ale pak im to došlo. Přestrojíme sa za svatú Trojicu – Mikuláš, anděl, čert – a dojdeme ke Kači. Pak ju čert řádně, jako pořádný chlap, vytrestá za její hříchy a ten čert, to bude Šifonér. Vysvětlili zme to Tonkovi a ten, aj když byl zrovna trochu zabržděný borovičkama, nakonec radostno přikývnul.

Enomže každý geniální plán mívá svoju slabinu – v temto případě tým slabým článkem býl Tonek. Mikuláša letos vyšlo na sobotu a tož Tonek celý nervózní z večerní akce sa už od rána posilovál borovičkú a pivem, až to dopadlo tak, že o půl páté mjél asi štyry promile a hybnosť jak Meresjev. Když sme došli na plánovaný předmikulášský sraz do hospody, tož Šifonér už měl vysypané všecky šuplíky, ve výčepu aj na záchodě.  

Co ale včil? Plán býl hotový, enemže chyběl hlavní aktér. Mezitým už zavládla vánoční atmosféra a cúvnút sa nikemo nechcelo. Co kurňa počít? Lámali sme si lebeně, večer na krku a my nemáme čerta - milovníka. Vtem buchnúl do pípy hospocký Olín a pravíl: „Vy ste ale svině! Kehosik navést a pak mudrovať jak z teho pryč! Néni vám to blbé? Esli ste to mysléli vážně, tož do teho pudete sami a Šifonéra nejak zastanete, no né?

Tož to býlo slovo do pranice! Takže Mikuláša a Anděla zvládneme a v roli Čerta – násilníka a svůdce v jednéj osobě – zastúpí Tonka-Šifonéra vylosovaný neščasník. Zalomili zme sirky, v hospodě nás bylo pět (jak v téj knížce od Poláčka), štyři sirky bez hlavičky a poslední, tu celú , si vytáhne Čert, kerý sa bude u Kači tvářiť, že je to Tonek.

Jeden po druhém sme bez dychu tahali losy, až to padlo – a nemohlo to dopadnúť lépe. Čerta si vytáhnul Kamil, mladý ogar, co sa k nám nastěhoval před nejakým rokem ze Vsetína a protože sa chcel skamarádit, začal chodiť do hospody. Dobré bylo to, že Kamil je postavú přibližně jako Šifonér a  tým pádem by si Kača mohla mysleť, že je to fakt Tonek. Dobré bylo to, že Kamil je zatým svobodý a tým pádem nemá případné zábrany před choťú. Blbé bylo to, že Kamil v žádném případku nepřipúšťal možnost nejakého intimnějšího kontaktu s Kačú, byť v roli čerta.

Byl z výsledku losování silně otřesený a dokonca sa mu zdálo, že došlo ke zmanipulování. Nepomohlo ani, když zme mu vysvětlovali, že je to vlastně taková adaptace pohádky Čert a Kača a on je herec. Pomohl až poslední argument – slivovica. Čerta zme připravili tak důkladno, aby býl schopný víceméně samostatno dolézť z Mikulášem a Andělem až ke Kači, ale aby tam zbytečno nemlél pantem a robil enem „bl bl bl budliky“. Nadílka sa odbýla celkom v poklidu  – okrem teho, že odýmený Kamil dostál chuť na řečňování a čertovským hlasem začál Kaču strašiť: „Bl bl bl, ty si asi myslíš, že tu v tem smradlavém pytlu rachotíjá prázdné konzervy co? Ale to sa pleteš lebo to sú duše neposlušných cérek a estli čertovi hnedkaj nedáš (Mikuláš s andělom v tu chvilu trocha zneistěli, esli na to čert nejde nejak fofrem), nedáš zeznam svoich hříchů, tož ťa tam šúpnu též!“

Jak to celé dopadlo? Pravdu řécť, ani nevím. Mikuláš s Andělem obrazili půlku dědiny vcelku v pohodě a ve zdraví – ale bez čerta. Ten sa prý vyplazíl od Kači až nad ránem a počtveračky migal dom ze zmuchlanú škraboškú, nalomený rohem a roztřepeným ocasem mezi nohama. Kača ale eště ten deň odpoledne volala Tonkovi, esli by s ňú nešél na Silvestra na Vsetín. A Kamil? Teho sem od Mikuláša eště neviděl – asi má přesčasy.