Jak sa začalo pokročilé jaro –
takový ten přechod mezi jarem a létem, tož tak aj náš hospocký
Olín roztáhnul, pravda trocha potrhané, slunečníky, zdražíl o
padesátník desitku radka a počnul pořádat „pod kaštankami“
hospockú zahrádku. Kúzlo tadytého majstrštyku spočívá v tém,
že gdo chce tož móže, aj po tém zákazu, kúřiť jak komín
v Tesli před dvaceti rokama a že každý, kdo jede v autobusi
ze směny, tož vidí, že už kdosik lapí na pivisku a že sa može
hnedkaj připojiť. Tož sa tam včil slézáme aj v jakésik
rozšířené sestavě, lebo jazyk sa na patro v parnu zalepí
aj antileguánovi, či jak sa to praví. No a předevčerajšky si
k nám ke stolu zasedl Hans. Takový vcelku nenápadný ogar, co
sa přistěhovál před nejakýma čtyrma rokama, lebo sa u nás
dostál na místo učitela.
Nijak moc sem ho předtým neznál, až
včil došél snáď poprvé do hospody a jak už nebýlo kam lapnúť,
tož sa připrdelíl ke mně a k Laďovi. Seznamovačky byly
enem formální, lebo narozdíl ode mňa Laďa pana učitela znál
z třídních schůzek a Hans sa hnedka ukázal, že má
naštudované mravy jak od Špačka a hnedkaj poručíl štamprle na
tykačku. Tož zme si ťukli a počali sa Hansa (tak sa nám
představíl) vyptávať, jak sa mu v dědině líbí. Hans sa
rozzáříl, že oprotivá Polabí, kde vyrůstál je to tadyk úplně
super, lebo chodí běhat po kotároch, jezdí na horském kole a je
úplně hotový, když si može zajezdit na inlajnoch po cyklostezce.
My sme z Laďú naňho chvílu čučeli jak Babiš na rozpočet,
lebo nám moc nedošlo, o čem mele a znova sme sa znova optali, jak
se mu líbí v dědině. Hans evidentně posmutněl, vypadál
v tu chvílu jako ten baset, co Laďovi předloni skočíl pod
kombajn, hrkl do sebjá další slivovicu a pravíl: „Co dědina,
tak je v pohodě, ale kurňa ta práce! Ta by byla perfektní,
jenom kdyby do školy nechodily děcka! Víte, co se mi stalo
předevčírem? Přišel inspektor, sedl si do volné lavice a ať
prý vyvolávám žáky. Zrovna sem měl dějepis, probírám Karla
Čtvrtého, když má to jubileum. Tak o něm vykládám a pak se
zeptám: „Děti, a co Karel Čtvrtý postavil?“ Přihlásilo se
asi půl třidy a ten inspektor se najednou zvedne a ať prý odpoví
ten chlapec z druhé lavice. No, a ukázal zrovna na Hatlapatku,
který má asi čtvrt roku neomluvené hodiny a zahlásil se snad
poprvé v životě! Tak jsem ho vyvolal, zopakoval jsem mu otázku,
Hatlapatka se zamyslel a po chvíli řekl: „Tož pane učitél, to
nevím, ale chcel sem vám povědět, že máte rozepnuté gatě!“
Hans sa odmlknúl
a pak temno zafuněl: „To je konec! Já jsem chtěl vzdělávat
děti, ale to nejde. Radši pojedu sbírat jabka do Itálie, protože
tohle nemám zapotřebí! Ten inspektor mě pak málem sežral! Já
se snažím naučit je něco nové naučit, přitom skoro všichni na
mě kašlou, mají pod lavicí mobily s internetem, fotí si mě
na fejsbúk a já tam jsem jak úplný idiot! Pak to na třídních
schůzkách řeknu rodičům a oni jenom pokrčí ramenama, že mobil
má dneska každý, že jsem nový a ať si zvyknu... No stojí mi to
za to? Jsem tu už čtyři roky a nikdo mi s tím nepomůže...!“
Z Laďú sme vysléchli ty
litánije a enem sme kývali hlavama jak húpací koně. V životě
by nás nenapadlo, jaké je včil to učitelování makačka! My
byzme si na základce netrúfli ani ň, lebo v ten moment by
přiletěla facka jak hrom, k temu poznámka do žákovské a
nádavkem by nás doma tata dal do latě jak dřevo na zimu, že si
nevážíme učitela. Ale včilkaj je to asik jinak... Laďa sice
cosik zamektál, že jejich Elénka mobil eště nemá, ale to enem
mezi řečú...
Horší bylo, jak Hans řékl, že sa
asik radši odstěhuje a ať si to na jeho místě vyžere kdosik
iný. Tož pravda, kámoši spolu eště nejsme, ale je vidět, že
Hans je faň ogar a škoda o takého přijít. Když pak posmutnělý
odešél dom, tož sme nad tým s Laďú dumali a že je to
zvlášť závažné téma, aj sme skončili po hospodě „mezi
ploty“.
Naléli sme si po malých a Laďa
zařečňovál: „Tož kurňa, to mi vysvětli! Furt sa mele o tem,
že sa ludé stěhujú do měst a jak sa u nás ukáže taký schopný
ogar, tož sa chce odprdelit ven, lebo sa tu necítí dobře a nikdo
mu nepomože! Je to možné?“ Naléli sme další a Laďa
pokračovál: „A to néni enem Hans, vem si třeba tu mladú
doktorku a nebo ty tři rodiny, co sa nastěhovaly nad hřiště!
Došli z Ostravy či z kama a nikeho tu neznajú!“
Dali sme si „do třetí nohy“ a
v tem nás osvítila geniální myšlenka. Co kdybysme tým
novým připravili uvítací ceremonijál, takové jako jmenování
Valachem? Chvílu sme nad tým eště špekulovali, trocha to
poštelovali a na druhý deň to podali našemu starostovi.
„Vy ste sa snad zbláznili, či co?“
vylétl na nás Jaroš, teda jako starosta. „Já nevím, co dřív,
esli chodníky, příkopy, kanály, nebo meldovať na kraj, jak sa
utrácajú dotace a vy včil přidete, že má obec dělat vítání
občánků či co... Ste normální?“ Tak sme zistili, že obec sa,
jako pokaždé, stará o úplně iné věci než ludé potřebujú, a
že to ostane zase na nás.
Tož sme s Laďú najprv zapátrali
na infernetu, kdo je to vlasně Valach. Našli sme haldu kravin, ale
najvěc sa nám líbilo toto
http://www.valasske-kralovstvi.cz/z-domova/wallach-akbar-valach-je-veliky
– i když aj k temu máme výhrady - konkrétně Laďa, kerý
pravidelně valí na běžky v oteplovákách.
No nic, lepší hovno jak suché
povětří...tož vzali sme to jako základ a připravili křest
nových Valachů, kerý proběhnul včil v pátek v hospodě
u Zdeny. Osobně sme zezvali všecky novousedlíky (tož zpáru jich
nedošlo, ale jejich chyba) a najprv sme jich nechali složit tento
slib:
SLubuju
Impéryju
Valašskému
Oddanosť a
Věrnosť
nafurt a
Istoistě, ať
mi trnky pojdú na šarku, esli
Cygáním!
Amen
Kerý z nich nepoznál, jaké slovo
dávajů do kopy počátky řádků, tož to mosel přeříkat eště
raz.
Potéj býl propleščený přes plece
valašků a býl mu propůjčen diplom „Čestného Valacha“, kerý
Laďa na vlastní útraty navrhnul a vytisknul na svojí inkústové
tiskárni. Potem si ešče každý zavdal trnkové, kerú sme naléli
do flašky v podobě škuneru z valašským praporem, aby
býlo každému jasné, že sú to sice náplavy, ale že ich vítáme
a berem je za svoje.
A od včil sú naši! Tož a tak by to
mohlo být aj z těma uprchlíkama, no ne?
