Můj súsed, vojín Laďa

Jak gdosik bývá lebo býval na dědině, tož potvrdí, že si všeci vidíjá až do taléřa a každý ví všecko, aj to co nechce a drbny ti řeknú, gdo a kolikrát (ty najvětší špijónky aj proč) jel přes týdeň mimořádno za dědinu autem…a temu sa včil vědecky praví „sociální soužití“. Aj zme na to jednúc narazili při řeči, gdyž Laďa, co bývá vedla nás, zničeno pravíl: „Tož nezabil bys tu rašplu starú? Včera sem mosél zajet po práci do autoservisa, a enem pak přijedu dom a vylezu z auta, tož jedna z tých studnic informací už je přes plot naklopená jak uvadlá slunečnica (šak to snad néni ani metlafora): „Ladičku, a co dneskaj tak pozdě? Šak máš šichtu enem do tří, esli sa nepletu…!“ Ja si pak fakt připadám jak v nejakéj reality šou, co sú tam kamery aj v kadibudce…“ 

Laďa si na to spomjél asi proto, že gdyž to pravíl, tož zme právě taky stáli u plota, každý z jednéj strany.  Připadál mi v tu chvilu nejak bez nálady a tož, abych ho přivédl na inší myšlénky, skočil sem pro sodovčák slivky, okoštovali zme, pak sa zas pochlúbil Laďa, jak loni vypálil a za chvílu už bylo veselo. Přitem zme furt stáli u teho plota a jak šél čas, tož zme postupno třeba vyšpekulovali důkaz zákona o prostupnosti hmoty, lebo zme zistili, že ďúrú v pletivu proleze malá štamprla. Debatili zme jak v nedělu u Moravca a všelijaké chytré myšlénky létaly přes plot jak při udělování Nobelovky lebo při uzávěrce Jalovca (pro turisty a inteleguány – Jalovec je taký valašský Dejly Miror, akorát že u nás néni toléj drbů či afér, tož to nevycházá každý deň, ale enem v úterky).

Aj gdyž zme vyslopli dvě flaše, ráno nás ani nijak lebeně nebolely - asi jak byly vyštafírované z tých múdrých dizkuzí. Nakonec zme si  z Laďu na to postávání u plota zvykli a včil to su také slivovicové terapie, kerým pravíme Mezi ploty – tož snáď sa to včil nedozví v Praze na tem festivale a nezažalujú nás za narušení duchovních majetků…
 

Raz zme tak zas mjéli Mezi ploty a Laďa vykládal, jak u nich v práci sú ti mladí ogaři leví jak šabla, a všeci sú tací jacísi zgrčení, slabí jak pigičaj z Lídla, do hospody nezajdú, prd sa na ně može člověk spolehnúť. Enem lapíja u počítača, celú šichtu čumí na mobil a jak sa ich optá, co dělajú doma, tož zas - internet, videohry, televiza... Laďa krútil hlavú a pak zamrmlál, že byla veličajzná chyba, že sa zrušila vojna, lebo tam sa každý ogar otrkál a dostal tu pravú školu do života. A tož zme zavzpomínali aj na odvody.

My oba zme rukovali po sametovce, Laďa je o cosik málo starší, tož to stihnúl ešče na rok a půl, já už sem to mjél enem za třistapětašede. Počátkem devadesátých roků, esli si pamatujete, to byl fofr. ČauČesku (to byl jeden taký ostřílený rumunský súdruh) aj ostatní jeho rudí bratři dopádli jak hubkaři, všade naráz Havel, pravdaláska, demogracyje, každý mjél veličajzné plány na podnikání lebo rajzování po světě...a vtem Laďa dostál povolávák na vojnu. Esli sa mu v tu chvílu neco nechtělo, tož to bylo osemnásť mjesíců na sebja nechat řvát nejaké lampasáky a dřepět v kasínu. Škňúřil sa na ten dopis z rudým pruhem jak Ježíšek na Santaklauzovy saně a přemýšlál až sa mu z uší kúřilo, jak z teho maléra ven.

Jeho tata býl tehdá významná vsetínská perzóna (čepovál v jednem šenku) - každého znál a všade mjél nejakého dobrého kamoša - a aj na okresní vojenské správě. Laďa do taty hučel jak Nijagára, ať mu s tým nejak pomože a tož ho aj ukecál. Tata nakonec zebrál z rodiného archívu páru flaší fajnového VUPu a vyrazíl z igelitkú za kamošem vojákem. Ten sa najprv krútil jak žížala přeseknutá rýčem, prý že to néni možné, v armádě majú podstavy, lebo je včil každý jehovista, co nemože vojančit kvůlivá víře a zbytek sú samí štáckripli a simulanti jak za doktora Grýnštajna. Ále nakonec Laďového tatu odkázal na jedneho plícního dochtora, kerý s tým može cosik urobit.

Tož milý Ladik sa za tým felčarom poslušno vydál. Přectavíl sa a aj významno zachrchál, že ide kvůlivá tej vojně, aby felčar hnedkaj vjeďél co a jak. Tož Laďu posadíl na legátku, nacicmál na něho všelijaké šlauchy či co a do huby mu vrazíl papírovú rulku jak od hajzlpapíra. Pak mu vravíl, že jak udělá co má, tož bude mjet za chvílu vyštafírovaný posudek na astma jak haviř před důchodem. Laďa eném valíl očiska, lebo ešče nedávno závodno jezdíl na lyžách a plúce mjél také, že by aj mohl v mezřičských sklárnách nosní ďurkú fúkat lustry.

Potém sa ale párurazy nadýchl a vydýchl jak mu ten dirigent v bílém plášťu nakázal a o deseť minút už býl uznaný civilom. Tož umíte si přectaviť tu jeho radosť. Večer sa zešél z ostatníma legrútama oslaviť ten úspěch, lebo býl jediný z dědiny z posudkem "na modrú" - to jako "lékařsky uznán neschopným výkonu základní vojenské služby". Z domy zebrál na tajňačku pár flašek slivovice, dva kýble vápna a pořádnú štětku. Ptáte sa, proč vápno a štětku? Tož kvůlivá takému zvyku, že ti čerství odvedénci sa najprv navalíli jak lavina při oblevě a pak prošli po celéj dědině a na cesty napsali tým vápnem vzkazy, aby na nich dědina nezapomjéla po dobu, co budú slúžit vlasti.

Včil trochu odbočím, abych řékl, co si pamatuju, že sa psalo. Tož třeba předsedovi emenvé (pak aj starostovi, lebo to byly sice iné fukcije, ale furt ten samý funkcionář) neco jako „Muž na radnici“ nebo „Klekí Petra“, dycky uctivo - šak předseda jednak legrútom tu pijatiku povjetšinú platíl a navíc ich ožralých druhý deň aj obecní dodávků made in Trnava, zavézl na odvod do Vsetína. Před barák bývalému pomocníkovi Veřejnéj bezpečnosti (takový dobrovolný fízl a Čak Noris v jednéj osobě) sa napsalo vjetšinú „Komisař Kluzó“ nebo „Pentagon“. U obchoda na spodném koncu, kerý byl zbudovaný jako prvý v dědině (druhý sa dostavěl v hospodě na horném koncu o páru roků později) sa načmaralo skoro dycky „Primeros GUM“ – to totiž znamená jednak „prvý“  a druhak GUM je (lebo býl) jakýsik slavný ruský obchodňák. Co sa psalo u druhého obchoda v hospodě nikdo moc néví, lebo tam sa výprava legrútú končíla a chodník z nápisem byl dycky komplet zeblutý a docákaný vápnem, keré zbylo v kýbloch.

Jediný věčí průser z psaním býl enem raz, a to u Květy. Lebo ona je také místní informační centrum vulgo drbna di tutti drbny, tož sa jí psávalo před barákem výstižně „Místní kronika“ či „Pobočka ČTK“. Ale jednúc  ogaři namazali společno jéj a súsedě Věře, kerá si s Květú ve zbírání drbú nezadá, před baráky takú básničku: „My zme holky z TASSu, informujem masu“. TASS bylo neco jako ruský Blesk a toto sa stalo nejak chvílu před prvýma obecníma volbama, gdyž sa Květa drápala do funkce na obecní úřad. Tož ta básnička ju vytočil jak vrtulu, lebo si v lebeni zrychtovala, že to je naisto jakásik  kampaň, co ju má poškodit a dala esenbákom trestní oznámení na neznámého pachatela. Všeci ogaři moseli k výslechu, nic sa nezistilo a Květa byla (a je) od téj doby za krávu pro celú dědinu.

Tož ale zpátky k Laďovi. Ščasný modroknížák slopál na oslavu svéj slobody jak suchohřib, narvaný byl za chvilu jak tašky z Lídla v pátek odpoledně. Ale pak sa jaksik zdrchál a naráz sa mu zdálo, jak sa ogaři vlastně bavíjá o tem, že sa na vojnu aj těšíjá, lebo budú aspoň nejakú dobu pryč z domy a užijú iný luft. Pak po tem psaní na cesty si v hospodě snáď aj vsugerovál (sám prý dovčil neví), že ostatní slavíjá odvod a on je prašivá ovca. Totok mu uvázlo v lebeni a on sa tu myšlénku snažíl až do rána přepíť...

V šest třicet ráno zatrúbila před hospodú obecní limuzína (lebo spíšej meluzína?) a jakésik odýmené mátožné stíny, co byly eště večer vypulírovaní odvedenci s kytkú na klopě, sa doplantaly vnu. S nima aj Laďa, kerý v ten moment nevjeďél ani v keréj galaxiji sa akorát včil vyskytuje. Tých pár kiláků do Vsetína zvládli taktak do osmi, gdy ich čekala komisa - šak příkopy, chodníky aj dodávka by mohly dosvědčit co im tehdá ogaři dávivo všecko povyprávjali...

Nakonec šťastno dorazili. V kulturáku všecko vyštafírované jak na šibřiňky, vojenská delegácija dovalila pozdraviť tu novú krev a aj kriticky zhodnotit tych pár odpadlíků. Ogaři sa najprv před komisiju po jednom producírovali ve spodném prádle jak na Miss Unyvérs  (po téj náročnéj noci to nebýlo lehké pro ně ani pro ty komisňáky...) a pak ich jakýsik papaláš v mundúru  přivítal  v ozbrojených řadách. Enem Laďa sa za našu dědinu mjél stať tú raritú, "modrým Mauriciem", kerý sa zeleného sukna zhostí. Komisa to už aj tak brala, lebo posudek od dochtora ze štemplem býl narychtovaný na stole...ale kdoví co sa Laďovi v lebezni pomíšalo - snáď jak sa ogaři celú noc utěšovali že zvládli inší průsery jak vojnu, snáď v tem hrály rolu aj ty tři promile zbytkáča... Laďa se v trenclách postavíl (trochu šikmo), prý aj zasalutovál (sice levú rukú) a aj gdyž zadrhával, tož naprv vypustíl z huby hustý slivovicový oblak a potém prohlásil: "Nesúhlasím s panem dochtorem, z ničím takým sa neléčím a su přichystaný ísť na vojnu!"

Komisaři zneistěli, lebo totok býl jasný případ, ale Laďa znova prohlásil, že služba vlasti je svatá a on sa na to cítí. Chlap jak hora, osmnácť už má a papíry na hlavu ne - tož mu dali podepsať jakésik prohlášení a z Ladě byl vojín.. Gdyž sa druhý deň vzpamatovál z teho hyperalkolového hrdinství, bylo už pozdě a rok a půl svobody v řiti... Ale nakonec nebýlo zas tak zle, Laďa si na vojně zprubovál řízení transportéra (to by dneskaj mohl vyzkúšat enem tak na deň a přes zážitkovú firmu za mjesíční plat), má řidičák na náklaďák a krom teho jako bonus poznál v Čechách aj jakúsi fešnú robku, co je včil jeho manželka...

Tož tak u nás, co vy? Máte nejaké fotky z odvodů, jak sa psalo na cesty a jak sa ogaři z kytkú na klopě lúčili ze svobodú? Pichnite to sem, aj s tým co sa psalo a jaké byly zvyky..šak je to národní bohatství!!!