Z chalupy na nákupy

Eště sa vrátím k temu začátku devadesátek…šak to néjni enem nejaká nostalgia či co, ale spíš fakt, že sa naráz hafo vjecí pomněnilo a je třeba to připomenút a jak sa patří zadokumentovat…

Tož třebas nakupování.  Létání po kvelboch je taký náš národní sport, to je všeckým známé. Šak sem kdesik slyšál, že včil máme u nás snáď najvěcej obchoďáků v Evropě a čétl sem u teho aj taký zveršovaný komentář, kerý sa menovál „Názor pracovníka marketingu“, a prý: „Kupní sílu Česka odhadli jsme skvěle. Teď tu jsou tři Tesca….na obyvatele!“

Já si ale tak říkám, že je to enem dozvuk jakésik nakupovací abstinence z doby, gdy sa nedalo lautr nic zehnat; šak si upamatuju, že gdyž sa tehdá zrychtovál zájezd do Ostravy nebo Gottwaldova na divadlo, tož prvá starosť býla, esli vybude aj dost času na nákupy a jak gdosik vyjél za hranicu, tož to býl teprvá šrumec a plná noša starání sa! Jak zehnať valuty od tých veksláků, co stávali před Tuzexom, pak gde ty chechtáky skovať v autobusi před celníkama a cestú spátky zas gde skludit ty nakúpené zgarby.

Já vám včil najprv povím jednú takú historku, co sa přihodíla, gdyž sa kúsek od našéj dědiny otevírál prvý supermárket. Tehdá sa to menovalo jako moja babka – Maňa, ale včil už je to Albert (myslím jako ten obchod, né babina). Tož ve skutečnosti tam sice ten háček nad N chybjél, ale aj tak sem slyšél dycky enem: „Tato, vstavaj, zavezeš mňa na nákup do Mani!“ Prám v ten samý deň, co sa stříhala slavnostno ta páska, mňa mama vézla do špitála na jakésik vyšetřéní – tož ale hlavně sa tam jélo, lebo široko daleko sa nésly legendy, co všecko sa v tem novém nákupním ráju bude dáť zehnat, že tam budú nevídané věci za neslýchané ceny. No a roby uvyklé frontám před konzumama a pořadníkom na podpultový tovar si takú příležitosť nemohly nechať utéct. Tak aj naša mama. Dochtora zme spláchli za slabú půl hodinku a pak škrk! rýchlo na nákupy. Před prodejnú už býla fronta jak před očistcem po srážce dvúch letadél plných politiků.  Ludé sa šibovali od vrát zatarasených štyrma černýma šerifama. Ti dávali bacha, koléj kunšaftů je vevnitřku a další púšťali teprá, až jak negdo iný vyšél vnu. Tož to býlo faň, lebo inak by sa tam celý ten nadržaný zhluk nákupčích nadžgál naráz a z kvelba by vynésli aj regály z prodavačkú.

Vtem zme zmerčíli, že sa na začátku fronty cosik mele. Mama zbystřila a hnéď vybřéskla: „ Tož a je to tu! Už majů vyprodané, objednali teho enem, aby sa neřéklo a aby sa papaláši mohli vyfotiť. Ale ja im cosik povím, hňupom!“ Smýkla se mnú, vzteky rozhycovaná jak šporhélt proletěla frontú, volnú rukú si robila prostor hlava nehlava. Jak zme sa ale probili až k tym vratom, tož sa ukázalo, čemu ten virvál. Čérní šerifi totiž púšťáli dovnitřku enem z nákupním vozíkem. Ty byly smotané dohromady řetázkem, kerý sa uvolníl, až jak negdo do ďůrky ve vozíku strčíl pětikačku. Tož dneska je to samozřejmé aj pro malé děcka ze školky – ale tehdá???  Jedna taká robka už aj po nákupě vystrkala z obchoda vozík a valíla ho připnút na řetázku, aby jej to vypluvlo zpátky teho búra. Na řadě ale byla prám jakásik jej známá a prý na ňu zavolala ať nezdržuje a rovnú jí navalí ten vozík. Ta prvá roba kývla a že faň, ale ať jej dá najprv pět korun. Enomže ta z fronty neměla ani tucha, že pět korun je závdavek na vozík a mysléla, že není jinak než ta potfora ju chce odrbat. A už to jelo: „Ty sviňo špatná, zlodějská! Já ti mám platiť za vozík? A nechceš místo tých peněz radši po čuni? Strč si ten vozík do řiti, šak tam sa ti vejdú aj tři!“ Za chvílu sa od slov přešlo k činům a obě, ešče před minutú kamarátky, si to vyříkaly ručně a stručně. Válaly sa po zemi, jednéj z nosa a z uší tékl žlútek z rozšmelcovaných vajec za akční cenu, druhá měla vlasy naložené v marinádě z kremžskej hořtice a rajčat. Jeden ze šerifů, co im šel asi súdcovat, dostal mezi nohy takú petardu dvojkilovým jahodovým kompotem, že sa vkleče odplazíl za vozíky a skučál jak vlkodlak při úplňku. Tož tak to býlo u nás, ale tá najvětší nákupní horečka v dědině stejnak  vypukla už o jakúsik chvílu skoréj, a to gdyž zme si prvý raz zprubovali rajz na západ.

Po téj sametovce sa zrazu odnikud vyrojílo hafo demogratů, lidokupů a spasitelů…ale na to, že do téj doby býl každý pátý, aj z kojencama, registrovaný komanč, sa nejak pozapomjélo. Železnú oponu kerýsik podnikavec odvézl do sběrny a hranica býla naráz otevřítá do všeckých strán  a pro každého. Z Moravy sa začalo vyjížďat hlavně do Vídně, lebo to je (krom polského Těšína, kerý vdehdá nebýl zdaleka taká atrakca) najblíže. U nás v dědině sa, hnedkaj po prvých volbách teho nového demogratického prezidenta Vaška, objavíla nákaza cestovatelskú horečkú. Prví sa spamatovali kovaní rudokožci, keří si uvjedoměli, že je třeba pošúpnut kormidlem dopředu, spátky ni krok, a počali zháňat desky z Hutkú, funkce v Občanském foru a inší preferenční body. Tož asik aj proto zrovna ty najvětší dosavadní šajby (přeceda a tajemník) zehnaly už v lednu devadesátého roka autobus  a obecním rozhlasem vyhlásily, že sa na další sobotu chystá velkolepá výprava do novéj Evropy (tož samo že do Vídně) a ať sa každý přihlásí co najrychleji, lebo dopravu zacvaká Emenvé.

Samo že všeci býli nadržaní na ty nové obzory a jak to ešče bylo grátis, tož sa po místenkách eném zaprášilo. Aj naší mjéli tu kliku (lebo tata zrovna přecedovi spravovál elektriku) a tož uchmátli tři sedátka – pro sebja aj pro mňa. Tož to býlo slávy – já sem týdeň nespál nervózní jak prvorodička a čétl sem si pod dekú Výpravy za dobrodružstvím od Otakara Batličky. V hospodě to vyzeralo jak na Wolstrýt, lebo  chlapé sa nebavíli o iném, než gde je lepčí nakúpiť šilinky a esli im vyjde čas na to „oben ohne“. Roby zas smažily šnicle, rychtovaly zeznamy, že mosíjá za tých pár uspořených flinců dovézť hlavně nejaké ty „pflegeduše“ a iné kosmické lebo kosmetické ždorby…a všeci navíc býli z nervama v řiti esli nás celníci fakt pustíjá – lebo nikdo temu furt nejak nevjéříl -  a jak by sa k tému přichomýtl jakýsi pamjetník, tož by si aj vybavíl, že také vyhrocené davové scény zočíl naposledy při vykluzání Sudet.

Přitém nebýlo moc co řešit, lebo upřímno, v dědině tehdá nebýl žádný Rotšíld co by sa chystál kúpiť Šenbrún a do Rakús každého hnala spíš zvědavosť než nejaké potřeby zainvestovať milióny. Šak si gdosik aj vzpomene, že sa tehdá zpívalo:

„Vstávaj Vídeň, spíš-li,

nakupovať přišli,

Češi a Slováci,

aj bratři Moraváci.

Bratři Moravané,

majú auta malé,

peněženky tenké,

každý sa ich lekne.

Peněženka tenká,

šila ju švadlenka,

gdyž ju zešívala,

brýle si nedala.

Gdyž mně ju dávala,

žalostno plakala.“  

Tož na každý pád v sobotu třináctého sa všeci nahlášení už ve štyři ráno před hospodú klepáli, dílem mrazem, dílem cestovnú horečkú, a vyhlížali odvoz. Po pátéj dorazíla chlúba vsetínských garáží a socijalistického průmysla – Karosa super de luxe, vypulírovaná jakby prám zjéla z výrobního pásu, navoňaná,  z novýma stěračama a poklicama, vypucovaným koberečkem u šoféra, našpónovanýma síťkama na tašky a, co světe div sa, aj z vídeem – enem přítlačné křídlo jej vzadu scházalo, inak hotová formula ajnc! Přeceda, co to všecko podplatíl na čéesádé, sa prsíl, jak by vynalézl volant a komandovál gde sa ludé majú rozsadiť.. Než zme sa uvelebili, každý zdělál dubeňák či inčí kožich, najlepší sako a kožešinovú čepicu pečlivo uložíl do síťky a chlapé před sednutím povolíli šlafku a sváteční gatě – šeci patřično vyštafírovaní, šak sa jede do Rakúska a né do Valmeza na fodbal! Enem autobusák fúknul dveřma, tož sa, krom pitralonu a živých květů, ve vnitřku rozvinulo trnkové aroma – z každého spadlo napjetí a mosél to spláchnúť. Tipnúl bych, že než sa dorazílo na hranice, tož byly dobré tři promile aj ve větráku… Celú cestu až do Břeclavi byla prča jak hrom, ale najvěčí sranda přišla teprá před celnicú.

Přeceda, kerý celú dobu seděl u šoféra na „sedadlu smrti“ sa tam ujál mikrofónu, aby nás oficiálno uvítal. Moc velká sláva to nebýla, lebo sa na to rychtovál už od Vsetína, ale jak si furt s kýmsik štrngal na zdar téj evropskéj mise, tož na zdravicu jaksik zapomjél a včil už z něho lézly enem holé věty a slabiky. Pak sa ujál svéj role tajemník, kerý sa vydál na túru po palubě našeho autokáru, aby zavčasu vyzbíral pasy na celní prohlídku. Skorem na koncu autobusa dřepjély dvě tetky z dolního konca – celú dobu zpívaly a popíjaly z ostatníma – ale jak k nim tajemník došél, aby mu daly pasy, tož naňho hleděly nechápavo jak obecní býk na prezervativ. „Jaké pasy, si ogare blbý lebo tak ožralý?“ vybřéskla jedna. „Autobus zme zaplatíly v klubu důchodců a Náchod snáď ešče néni za hranicama!“ Po pár minutách sa zistilo, že tetky si sédly do autobusa, lebo si myslély že jede na zájezd svazu důchodců do Ratibořic k památníku Boženy Němcovéj. 

Vúbec  im nepříšlo divné, že v autobusi nejsú jejich kámošky babky ze svazu, že ich sraz nebýl v dědině ale na Vsetíně a že tajemník do téj doby třikrát v mikrofoně zopakovál prográm ve Vídni. Na revanš dovčil nigdo nezistíl, místo keho sa do autobusu nasomrovaly a jak to, že si teho nigdo nevšimnúl aj gdyž sa dvakrát kontrolovála prezenčka. Šofér, jak čul, co sa stalo, tož zastavíl, a prohlásil silným hlasem, že esli je negdo taký poťapanec, že jede do Rakúska bez pasu, tož ať sa hneď pakuje z jeho autobusa, lebo on nechce dřepjat kdesik na  policajtoch a vysvjetlovat, jak to že pašuje ludí.

Tajemník sa přimlúval, slubovál, ale řidič ostál neoblomný jak játra našeho hospockého a babiny si mosely předčasno vystúpiť. Přeceda im poradíl ať si dajú v Břeclavi nejakú tu dvojku vína, projdú sa po městě a že v sedum ich zebereme zpátky. Ony ho na revanš poslaly do řiti a jak sa potém dostaly do dědiny fakt névim, snáď stopem, lebo navečer zme pak na nich čekali marno.

Z hranic si pamatuju, že to tam vypadálo, jak gdydy sa na Západ začaly vyvážat karosy ve velkém – takú frontu autobusú sem předtým ani nigdy po tém neviďél. Na řadu zme sa dostáli asi po dvúch hodinách. Pak k našému korábu dovalíl jakýsi ogar v uniformě, už od pohleda otrávený jak malajský šíp a ztahaný jak Šemíkovy opratě. Jak sa otevřély dveřa, nasál slivovicový odér a brigadýrka sa mu zvézla přes ušiska. Pak na něho ešče dýchl předceda, kerý mu podával štos našich cestovných dokladů a celník sa málem porúčal k zemi. Zalapál po čerstvém vzduch a enem zachrčál: „Valaši? Jeďte, a fofrem…!“  Zdvihly sa šraňky a byli zme „za čárú“.

Cestú Rakúskem mjéli všeci vylepené očiska na oknách a hleděli jak to v tem, ešče donedávna nepřátelském, kapitalizmu vyzerá. Všeci býli vypléščeni z uklizených dědinek koléj cesty, z pečlivo upravených návsí a domečkú. Karosú to závistivo mrmlalo, že to je beztak enem taká propagačka a kus od hlavnej cesty majú už enem dvorky od hnoja a baráky z odfúklú omítkú. K tomu sa přidála slivovicová náplasť a za chvilu sa už zas všeci enem těšíli do Vídňa.

Zaparkovali zme na jakémsik velkém placu, gde býlo asi milijón autobusů, z teho dobrá polovica karosy. Ty vedla patrových neoplánů vypadaly jak angličáky. Přeceda do mikrofóna naposled zopakoval inštrukce a program (příjezd – rozchod, volný program – v pět odpoledne sraz u autobusa a odjezd) a že osobno zkontroluje, esli má každý sebú na kartičce, lebo na ruce napsaný název parkovišťa, gdyby náhodú zablúdil.

Prvých pár metrů zme šli všeci v tlupě ale pak jak gdyž fúkneš do pléšky, rozutékli zme sa na všecky strany. Naša famílija zahájila volný program piknikem na lávce v Prátru pod ruským kolem, lebo mama povídala, že sa nám nebude tahať celý den z řízkama. Pak sa vyrazílo na ty nákupy. Mama sa rozplývala nad plnýma regálama v obchoďákoch a rejdila z vozíkem jak zblúdilá střela. Tož podiv sa, co všecko sa tu dá zehnat a jak lacino! A henkaj také! rozplývala sa furt dokola. Tata ju hnedka ukludníl, ať si ceny na regáloch najprv vynásobí třema, pak zistí, co to koštuje v korunách a pak teprá može mudrovať. Ale aj tak zme cosik nakúpili a mama cestú dom z německým slovníkom v ruce luštíla, co si to vlastně vezéme za poklady. Objevíla přitem zpáru přehmatů, gdyž třa zistila, že sice kúpila výhodno krabicu čehosik na mytí náčiní, ale že to néni jar, ale jakésik tablety do myčky (kerú nemáme dovčil). Pak nad tým mávla rukú, že včerty, šak to navalí do vody v dřezi a ono sa to tam nejak rozpustí.

Já sem dostál opožděného Ježíška, volkmena značky First, žluté molitanové sluchátka, pakl prázných kazet, že si možu nahráť z rádija co chcu. Vděčný ťaman za ten kšeft tatovi přihodíl grátis aj jednu kazetu z německýma hitovkama (dovčil si z teho pamatuju na odrhovačku, kde jakýsik skopčák tartasíl furt dokola „Ááánanáás aus Káárakáás“). Akorát tatovi sa zdálo zbytečné utrácať ešče za adaptér do elektriky a místo teho dovnitřku nadžgál tužkové baterky. Enomže volkmén měl spotřebu jak ruský tank a všeckých osum tužkovek stačílo taktak na přehrátí jednéj strany kazéty.

Zbytek zážitkú z výleta a z cesty dom už ani nestójí za to nejak extra popisovať. Snáď enem, že tajemník sa eště na parkovišťu hrozně zeblúl, lebo chcél okoštovat kúpený šnaps a splétl si ho z flašú jakéhosi čističa na okna. No a přecedu dovézli k autobusu policajti; ten balamuťa všeckým zkontrolovál, že majú napísanú adresu, kde parkujeme, ale sám si ju zapomjél na sedadle -  a gdyž sa už po půl hodině ztratíl, tož pak celý deň létal po Vídni a hledál cestu spátky!