Chlapé sa řehtali jak Holčákové kobyly a búchali sa dlaňama
do kolén. Pak si štrngli a borovičkú přiložili do kotla tých vzpomínek. „Tož
faň, ale z Jurú sa dalo počítať, jak to raz dopadne, lebo je to starý
somár. Ale gdo si spomíná, jak Boža vdávala tu najmladší?“, naráz sa ozvál
z roha Joža – taký gengloň, co bývá na kotároch a v dědině sa ukáže
enem v pátek v hospodě. Aj proto každého překvapílo, že sa ozvál zrovna
on, ale na druhú stranu, dobře že to spomjél, lebo na toto sa zapomenút nesmí.
Boža býla jak nejaká královna z pohádky , lebo takéj mjéla
tři céry – pjeknú, chytrú a kurvu. Tá pjekná zvládla mjet do třiceti tři děcka,
každé s iným chlapem; s děckama ostala na ocet, bývá furt u mamy a
všecký čas jej zabere upomínání o alimenty. Tá chytrá stihla děcko enem jedno,
ale povédlo sa jej nakecať jednému pracháčovi ze Zlína, že je jeho a včil je
ona z děckem za vodú a její starý za katrem lebo ju chcel zaškrtiť, gdyž sa
týdeň po svajbě dověďél, jak ho vypékla. Tož a téj třetí, najmladší, sa mezi
luďma pravílo „zájazdový autobus“ lebo jak by na svoích dobrodružných výletoch
chytla sifla, či cosik podobné, tož by sa v tem pak prý zvezla najméň půlka
dědiny.
Néni divu, že sa Mila (tak sa tá najmladší menuje) vydála
hledať ščestí ve svjetě. Netrvalo dlúho a už frčala dědinú novina, že sa Mila
zalúbila v Rakúsku a že sa s Dýtrem budú brať, lebo je to ten pravý a
lebo préj už je najvyšší čas. Gdyž sa
Dýtr objavíl v dědině, tož všici pochopíli, jaké je euro mocný kúzelník,
že láska je slepá a krom teho že procházá ne enem žaludkom ale aj šrajtoflú. Rokama
ho věčinú otipovali na spolužáka Franca Jozefa
a vizážů na nekeho z Adamsovej rodiny.
Ale včerty, šak si ho bere Mila a ostatným je po tém hovno.
Túto větu si plno ludí pravílo druhý deň po tem, co sa Dýtr z Milú ukázali v hospodě
a všeckým tak pjekno výkládali o Rakúsku, až sa vypílo a žehrálo všecko co sa
dalo. Dýtr všecko poplatíl a ogaři ho pak v pět ráno vézli na táčkách přes
celú dědinu k Boži do baráku a vyřváňali „Na krásném modrém Dunaju“ až sa
skla v oknoch třásly jak sulc.
Tož tak si snúbenci urobili nošu nových kamošú a jak do
hospody za necelý mjesíc dorazíla hromadná pozvánka na svajbu bylo z teho
velké haló. Jednak lebo býlo pozvaných asi třicet ludí, co sa z Dýtrem
najvěc ožhrali (jeden věčí výpitek jak druhý) a druhak že tá svajba nebýla
plánovaná do dědiny, ale až
do Mikulova a k temu ešče na zámku.
Šecko náplanované a zaplacené, autobus aj bývání ve
špiglnigl hoteli, cedulka ze zeznamem zvaných hostí sa výčepem nésla od
jedného stola ke druhému ze zvědavosťú aj ze závisťú. Chlapé hnedkaj zvolali válečnú poradu, jaký
vymysleť svadební dar a jak to celé porychtovať, aby si tú akciju všeci užili.
Dar byl vymyslený hnedkaj, préj cosik zdravého – tož velkým demižonem sliovice
sa nikdy nic nepokazí. Pak eště kdosik navrhovál přihodit k temu aj hrací
automat z hospody, lebo naposledy ho Dýtr obtúlal skorem celý večer, tož
asi sa mu lúbil. Hospocký je z tým nápadem poslál rači hnedkaj zatepla do
řiti a tož sa uznésli, že sa prohrabú a prosmýčí húry a kolně a vyberú neco
„echt“ valaského.
Dva dni před tú velkú událosťú sa chlapé v hospodě zešli
zesumírovať, co gdo dosmýkal z tých domácích pokladů. Po dlúhej a vášnivej
debatě vybráli z hromady zgarbů opletený demižon na tu slivovicu, pak
bečicu na hňápané zelé (tož, to budú mjěť Rakušáci radosť!) a ešče valaský kroj
pre ogara – šak je potřeba rozmýšlať aj nad potomstvem, no né? Na jakésik také
závistivé pošklébky, že co jak sa im narodí cérka, Jaroš (kerý sa vymenovál
vedúcím výpravy, lebo sa slúbil postarať o tekutý obsah teho daru pro ženicha)
odbékl: „Šak co, včilka je stejnak tá emancypacija a aj roba može chodiť
v gaťách. Furt lepší, jak gdyby ogar létal v sukni.“
Jak by sa v sobotu ráno kdosik podíval z letadla
na našu návsu, tož by si pomyslél, že sa u autobusovéj zastávky slétl húf krkavců.
Jak by zlétl trochu nižše, zistíl by, že to nejsú ptáci, ale černé obleky,
tmavé šlajfky, sváteční klobúky z Tonaku a naleštěné lakýrky. Krkavci
krákali jeden přes druhého, co chvilu sa nekeří rozhýkali smíchom a křídlama sa
búchali po chrptoch. To ale enem do chvíly, gdy k hejnu na jehlových
kramflekoch docupitála Boža a sestry od slečny nevěsty. Už zdálky sa tvářila,
jak by tú novú lodičkú stúpla doprostředka čerstvého kravinca a gdyž dorazila
k temu svadebnímu ptactvu, tož namísto „Dobré ráno, súsedé!“ dala ruky
v bok a spustíla: „Vy oslé! To že sa zeťák zblázníl a vzkázal pro vás na
svajbu neznamená, že sa rochnete už cestú tam a zrobíte hromadu ostudy. Jak sa
kerýsik nebude chovat jak sa sluší, tož ho vlasnoručně vytáhnu za pačesiska
venek a zliskám jak vánočního kapra.“
Krákání aj smích býly v tu chvílu v čudu a aj gdyž
sa začál červenec, tož teplota spadla kamsi pod nulu a na rantlu střechy od
zastávky počaly pučať střechýle. Prvý sa, jako správný vedúcí, spamatovál
Jaroš: „Jaj, Boženko naša zlatá, co si to o nás myslíš? Šak ideme tým mladým
(zmlknul, lebo si spomjél, že Dýtr je o deset roků starší jak on), tým ščasným
novomanželom povinšovat a předať dárky, šak hen,“ namířil prstom tam, gde
odpočíval desetilitrový opantlený demižón. Bože sa zúžily zornice tajak kobře,
gdyž sa vítá z myškú. „Šak právda, zaséj gořala, co iného! Ale chráň vás
ruka páně…“ Významno sa odmlčála a znova vytáhla obočí snáď o půl metra. Na
návsi, okrem svadebního stádečka, v tu chvílu nigdo iný nebýl, ale ve
všeckých oknách sa nápadno húpaly firhaňky a aj sa dalo začút, že sa sem tam
kdosik zasmíl.
Jaroš sa vrátil ke kamošom, otřél si šnuptychlem spocenú lebezňu
a vydéchl: „Krúci, tu mjeť doma, tož ju fackuju od samého rána. Ale ogaři,
cosik na tem pravdy je. Ideme vlastně na cudzí svaďbu a nemožeme sa tam chovať
jak hovada.“ a lísknul Kaju, kerý postával prám vedla něho a zamyšleno sa
žďáral dvúma prstama v nosi.
„Slubme si včil, že sa opanujeme a že slopať začneme až spolem
z ostatníma.“ Tož chvílu bylo ticho, ale pak jeden po druhém potichúčky
zažbrbláli „Tož ja“.
V tu chvílu na náves dorazíl autobus šoférovaný Svaťú
Kudlákem z vedlejší dědiny. Svaťa zakočíroval k zastávce, zastavíl a
zeskákal ze schodků venek usmívaja sa jak měsíček na hnoju. „Tož vítám prvých
pasažérů ve svoim novém Neopláně, prám včera sem ho dovézl rovnú z fabriky!“
Všeci si včíl uvědomíli, že Svaťa dovčil fakt kočíroval takú postarší Karosu a
pomály venďa dovnitřku, rozhlížali sa zvědavo jak na ekskurzyji, nekeří skorem
aj ve dveřách pozdravíli. Zesedli sa v zadní půlce, pak nastúpila svadební
matka ze svojú suitú, dveřa fúkly a poschoďák sa dál do pohybu. Zrazu sa ozválo
jakésik zachrchlání, až sebú všeci trhli, a potém aj hluboký hlas, lebo Svaťa
sa ujál mikrofóna: „Vážení pasažéři. Vitajte na palubě a dúfám, že naša cesta
rychlo uteče. Prosím, abyste nedávali nožiska na potahy a nenasvinili na zemi.
U každého sedadla je popelník. Popelník je od slova popel a lebo sa
v temto autobusi nekúří, tož tyto ostanú prázné a čisté. U keho tam najdu
žuvačku či iny gizd, tož mu zítra urvu ušiska až u kulí. Milí pasažéři, ešče
jednúc vám za našu firmu přeju příjemnú cestu.“
Po temto antré všici seděli jak vyřezaní a neodvážili sa ani
klapnút zobákem. Až před Vizovicama sa počál jaksi ošívať Janek Dořičák,
obrátil sa na chlapy a polohlasno špitnúl: „Kurňa chlapi, též je vám taký hic?
Já už su spocený až na řiti.“ Ostatní na tem býli asi podobno, zhleďa rozeplé
košule, splavené lebezně a očiska v slúp. Jaroš sa nadéch a na celý
autobus zařvál: „Herdek Svaťo, pusť větrák, šak je tu jak v sauni.“ Na to
došla obratom odpověď z mikrofóna: „Hoši, mosíte to vydržat, je asik
pokazená klimatizacija a okno sa dát otevřiť enem u šoféra.“ Svaťovi, Bože a
kumpanyji vepředku bylo faň, otevřeným okénkem pofúkával větřík, zato vzadku sa počínalo peklo. Venku sa
slunéčko řehotalo na plný céres a vevnitřku sa horkem pomály roztékaly plastové
rantly na sedadloch. Všici lapali po luftu tajak kapři po výlovu, rozháňali
horký luft novinami, ale všecko marné. Janek, kerému sa zdálo že si o rozpálenú
koženku na sedátku popálil řiť a včil na ni má
plyskýře, sa pomály postavíl: „Já sa nechcu uvařiť v totéj blbéj
kysni.“ Jak si stúpnul, tož si aj všimnúl na stropě jakésik klučky a
v rozhycovanéj mozkovni mu naskočilo, že v autobusi bývajů aj střešní
větráky. Nezaváhal, otočil klučkú a trhnúl. V ten raz sa autobusem prohnal
né větřík, ale skorem tajfún. Janek sa vznésl skorem o metr do lufta a pak sebú
mlaždíl do uličky mezi sedačky prám na tu svoju popálenú řiť. Kus střechy nad
ním sa odlúpl jak víko z konzervy ze sardinkama a sardinky vevnitřku užaslo
hleďéli jak odlétá kamsik dozadu. Pak enem býla čuť velká rocha, jak gdyž Cyríl
Struhařú raz ožralý pobúral z lakatošem řadu popelnic před hospodú, a
veličajzný řev ze sedadla šoféra. Všeckým pomály docházalo, že Janek našél
núzovú ďúru, kerú sa može vylézť, jak sa autobus převrátí na bok a nedá otevříť
dvéřka.
Jak vylézli venek, tož si připadáli, jak na natáčání Kobry
jedenást. Po silnici býl rozmetený jakýsi drobjazg, ve svodidloch nešťastno
poblikávala blinkrama pomačkaná dodávka, keréj vzadku ešče vězéla škodovka,
kerá to nestíhla dobrzdiť. Svaťa létal koléj teho svojého gabrioleta jak
sovětská družica, rozhazovál rukama a cosik ječál. Pak už enom dojéli od Zlína
poliši, zavřéli najprv silnicu, pak Janka ze Svaťú a po hodině stál u
odstaveného Neoplána enem tichý hlúček (otázka, esli može byť hlúček tichýJ). Tož tichý…až na Božu.
Tá řvala na chlapy, že sú to ti najvětší hňupi pod slunkem, pak zas si
šnuptychlem rozmazávala šminky a sopel a gébila, že přide o svaďbu svojého
najmilejšího děcka.
Jaroš ju asik chcél ukludnit, tož k něj došél a
tichúčky pravíl: „Ná, Boženko, možeš sa svézť do Zlína našú linkú a pak dojet
vlakem.“ Tú našú linkú myslél linkový autobus, kerým sa v sobotu ráno
vyjížďalo z našéj dědiny do Zlína na nákupy a kerý zastavovál kúsek od
místa, kde včil býli. Ale Boža v tem rozčulení asi špatno čula aj
pochopíla. „Ty gyzde zgrčaný otlemený, na jakém šulínku? Já ti, ty prasa staré,
ošvácám po téj plesnivej lebeni, že ťa přejde nálada na šulínky!“ Naščestí sa
to brzy osvětlílo, Jaroš býl propuštěný v nemilosti a potém to všecko
zachránila Božina cérka, tá chytrá. Enem vytáhla z kabelky mobil a že ve
Zlíně mjéla přes teho svoího podnikatela hafo známých, tož do čtvrthodiny
zehnala náhradní autobus.
Boža ju obtúlila a hnedkaj dodála, že naco autobus, gdyž ony
sa vlezú do auta a ti pazgřivci, ancijáši, kvůli kerý sa málem zabíly, sa možú
dohrabať dom třeba po tých svoich gramlavých ožhraleckých hňápách. Zaséj
zasáhla prostřední cérka a ať sa mama před svaďbú už nenervuje, že už tého býlo
dosť a že to býla hlavně Svaťova chyba, že neměl autobus v rychtiku. Enem
ju ukludnila, tož u nás zatrúbila bílučká Karosa a mohlo sa vyraziť nanovo.
Tož ale nálada býla jak v krematoriju, chlapé
přemyšláli co včil zakúšá na policajtoch Janek (na Svaťu nemysléli, temu to
patří, hňupovi) a Jaroš vzdýchl: „Jaj, tož totok sa dá enem přepiť…“ Vytáhnul
zpod sedátka demižón a dar nedar, řádno si z něho hutnúl a pak aj ostatní
ogaři počnuli všecku svoju bolesť a křivdy utápjat v téj najlepší
meducíně. Autobus sice stačíl dojeť do Mikulova před obřadom, ale vystúpili z něho
enem roby. Chrápajúcí namol popité chlapy kázala Boža šoférovi sofort dovézť
zpátky do dědiny. Prví sa obudili prám jak Karosa točíla na návsu a trocha sa
zbrchali až jak seďéli na lávce u zastávky, z keréj ráno vyjížďali. A
věříte, že sa v prvéj chvíli zhodli, že sa im to všecko enem zdálo a na
svaďbu teprvá vyjedú? Jediné, co im v téj teoryji neštymovalo, býl
chybějící Janek a prázný demižon smutno položený vedla bečky na zelé a ramínka
z dětským krojem.
Svaďba Dýtra a Mily sa nakonec préj povédla a skorem všecko
býlo v rychtiku až na jednu maličkosť. Boža dotáhla jako překvapení pakl
takých ozdobných kapesníčkú na kerých býlo napísané „Na slzy sčestí“. Tož a ty
rýchlo porovnala před obřadem do lavic v kosteli – ale jak býla ešče
vyhúkaná z téj cesty, tož o tem zapomjéla řecť kostelníkovi, farářovi aj
svadebčanom. Takže dobrá půlka tých romantických šnuptychlů ostala
v lavicách do druhého dňa, gdy sa v kosteli konál pohřeb jednéj
zaslúžilej rodačky, kerá odkázala hromadu peněz pambíčkářom. Tož umíte si asik
představiť, jakú radosť z teho prezentu měli pozústalí aj falář, kerý
mosél rozčúlenú rodinu pěkně dlúho uklidňovat, lebo ti sa zapřísahali, že
kostelu z dědictva nepříde ani kuřinec…
Žádné komentáře:
Okomentovat