Ožhralci aj mudrlanti sa skoro dycky shodnú na tem, že
najlepší bývá v šenku. Jedni tam
poslúchajů jak im ryčí pivisko alebo gořala do gágora, ti druzí zas štelujú
ušiska, co za prču alebo šlamastyku sa mosí probrať, aby řéč nestála.
Přiznám sa, že nejsu žádný hospocký abonent. Spěšej si dycky
raz za čas kúpím v kvelbu basu, ze keré doma tahám namátkú lahvoně. To je velice praktické, lebo sa nemosím
v noci na hliněných nohách natrúbený trmácať dom a pak - raz sem si tak
uvjedomíl, že si aj plním jeden sen odmala. Lebo jak sem byl ogara, tož sa mi
moc lúbilo otevírať také ty čokoládičky z adventního kalendářa a moc sem
chcél, aby to býlo né enem před Vánocama, ale po celý rok. Tož a basa Radka je
vlastně též taký adventní a přitem
celoroční kalendář…
Negdy sa ale do krčmy mosí, inak by brzo šly po dědině horem
spodem zaručené informácije, že ste nafúčaná honóra, co mu súsedé nevoníjá
alebo aspoň že už máte durch prochlastanú pečeňu. Tož sem minulý pátek zvečera
zabačovál do dolní hospody, co ju mám asik o tři hlty bližéj jak horní a usalašil
sa vedla súseda Ladi. Býly prám veličajzné hice, krčma hučela jak zkažené pivo
v břuchu a koléj výčepa sa rojíl húf žíznivých, keří lapjéli na zahrádce
bez posluhy. Hospocký Olín nestačíl točiť a roznášat , mrmlál, že je splavený
až na řiti a mrskál sebú mezi stolama jak Čaplin v tých starých
groteskách.
Zkludnilo sa až tak po devátej, lebo to odpadli tý, keří sa
do pitnéj kúry dali už odpoledňa po robotě a aj další, kerých odtáhly dom roby
plniť páteční manželské povinnosti. Tož a včil chlapé deprv začli řečňovat.
„Tož to su zvědavý, keho Zeman letos zezbíře na ty vyznamenání.“ ozvál sa od
pípy Olín „Říkali v rádiju, že prý teho Nedvěda co hrával za Juventus a
pak ešče kohosik, ale to sem už neslyšél. Tož možná starého Škulu, co u nás
kdysik védl tu partyju československo-sovětského kamarádšoftu.“
„Ja, a nebo Juru“, rýpnul Zdena. „Šak aj víte, že ten sa na
všelijaké pocty a tituly ešče včil třese jak sviňa na bukvy.“
Juru znál u nás aj v súsedních dědinách každý. Dneska
už je to enem taký obyčajný prduch, co furt enem mrmle pod fúsy, jaká je
drahota a šade sú zloději. Ale ešče před páru rokú to býval poděs, k temu kus
chlapiska a cahúň, dlúhý jak týdeň před výplatú. Aj já si spomínám, jak sa
jednúc poškřípil z jakýmsik srandistú krzevá nejaké hlúpotě, na keré sa
nemohli za živého boha dohodnúť. Ten sa pak optál, esli Jura néni náhodú
potomek brontosaura. Že tem mjél taky kus mozka v lebeni a kus
v břuchu a jak býl dlúhý, tož mu chvílu trvalo nekeré vjeci pochopit. Toto
ale Jura pochopíl vmžiku a tak kmásl teho humoristu přes čuňu, že ten pak mjél
lebeňu samú hrču jak špatně nadžganý zhlavec a chodíl dlúhú dobu vyprávjat
vtipy enem na zubní a na ušní.
Ale inak zrovna Jura z oblubú řečňovál, že násilí nic
neřeší a jak sa kdosik skřípí, tož to má srovnať múdrým slovéčkem, v kludu
a bez mely. Kroměvá teho byl dycky strašně zhánčlivý po všelijakých titulách a
funkcách – asi lebo doma mosel držáť hubu a krok a jeho roba z něho dycky
mjela tak nejak prču. Dočkál sa chvílu před sametovkú, gdy sa z něho stál
posledný přeceda JZD. Tým jednak dostál čestný úkol přivésť družstvo během
privatizácije cugrunt a jednak dík temu máme aj pěknú historku.
Dochtor Jura
Tajak kdosik celý život túží podívať sa k mořu lebo
stráviť noc z lejdy Gaga či z inú husú, tož Jurův sen býl mněť vysokú
školu a titul. V téj době, o keréj sa bavíme, sa eště mezi ludma moc
nevěďélo, že negde ide stihnút deset semestrů do dvoch měsíců aj ze zkúškama. A
tak Jura, kerý prám chvílu velél celému jezedé, furt špekulovál, jak si
takú nejakú ozdobu jména, kerá by aj pasovala k téjto funkciji, opatřiť.
Gdysik z velkú bídú dodělál zemědělský učňák, celý
život robíl na polu a tož tak bystro usúdil, že by to aj mohl býť ten pravý
směr pro dalšú kvalifikaciju. Důležito došél do Brna k přímačkám na vysokú
zemědělskú a doňda dom sa holebál, jak tych chytrolínů rozštípal, lebo při
pohovoroch tí učitelé enem čučali z otevřenú hubú a krútili hlavú, co ten
Jura všecko ví a pozná. Ale jak došél za dva týdně líbesbrýf z výsledkem tož
už sa tak neškňúříl a furt mrčál cosik o hajzloch, keří držá fleky na škole
enem pro protekční smrady.
Myšlénka na akademickú kariéru sa ale doňho zachytla fest
jak kuřinec do podrážky novéj holénky a nedala sa vyžďárat ani potem, co Juru
potkál taký pomenší prúser.
Jura sa s tým, co sa mu přihodílo, toť sa ví, nigdy
neprsíl ani neorganizovál besedy, ale cosik sa donéslo od jeho staréj a cosik
od Stani Mičunkovéj, kerá vtehdy robila v družstvu v kancelářu a
všecky telefóny aj dopisy měla z první ruky
Z páru týdňů po tém přímačkovém fiasku, JZD poslálo
Juru na jakésik školéní do Poděbrad. Tož ale temu sa to plané řečňování, že
máme věčí zemňáky a rychlejší traktory než imperijalisti, raz dva zajédlo a račik
sa promenovál po lázňách a užíval si slobody. Raz sa tak rozvalíl na lávce před
lázeňskú budovú, vytáhnul jakésik noviny, co zebrál ráno v hale ubytovně,
roztáhnul ich, ale místo teho, aby ich čnúl,
tož chvílu zaspál.
Naráz sa ukrutno zleknúl lebo sa nad ním ozvalo: „Promiňte,
vy jste lékař?“ Jurovi sa zvézly z huby noviny a zbadál, že vedla lávky stójí
jakásik robka. Třeba do puberty mjéla daleko jak Paroubek do Parlamentu, tož
býla vcelku fešná a ščúřila sa na Juru tak, až jej býlo viděť aj plomby na
stoličkách.
Jura až včil zočíl, že si z recepcije místo Rudého
práva odnésl Zdravotnické noviny a v tem šoku sa nezmóhl na nic iné než vybéknúť:
„Tož ba!“. Od téj chvíle sa Sylva, jak sa tá panička menovala, od něho nehla
skorem na krok a pán dochtor Jura jej nacigánil, jak je včil v Poděbradoch
na kongresu chirurgů a ináč že robí na Vsetíně ve špitáli. Ťežko řécť,
z jakú chorobú byla v lázňách ona, ale asik to bylo cosi
z hlavú, lebo to Jurovi všecko zežhrála a ten jej na revanš pravidelno
poskytovál na její cimře nadstandardné lekařské prohlídky, a to aj v noci.
Posledný společný večér Jura cvrlikál, že sa naisto zas brzy
zhledajú – ale že to bude tak brzy to na mú dušu nečekál. Tá paninka totiž
nebýla zas taká blbá - na Jurovéj ubytovni kdovíjak zistila jeho adresu a gdyž
jéj po dvúch týdňoch skončilo léčení, hnedkáj valíla na vlak, lapla vnu a -
hurá za svoím dochtorom na Valachy.
Jura býl prám kdesik na polu, gdyž paní Sylva zazvoníla
v jezeďáckéj bytovce, gde tehdá býval z robú a dvoma ogarama. Jurova
choť najprv býla z téj visity tumpachová jak Zeman ze zákona na
prohibiciju, ale gdyž začula „pan dochtor Jura“ a „Poděbrady“ tož jej
v lebeni zecvakly ty pravé kolečka.
„Já mu dám chirurg, šak ten si ešče tu chirurgiju pořádno
občíhne!“, zaškrčala zubama a jak býla, enem v papučách a ze zástěrú,
vyrazíla kolé téj návščevy za svoím milým. Mezi futrama ešče stihla Sylvince
vytrhnúť z pazúry řemeň, kerý donésla jako prezent pro Juru a škrk! brankú
v plotě do družstva.
Jura měl tu smolu, že zrovna dojél z pola a pucovál
traktorystu Lojzka krzevá špinavé montérky. Za chvílu ale Lojzek vyzerál oproti
němu, aj ze zasviněnýma gaťama, tajak manekýn, lebo Jura naprv obdržál deputát
v naturálijách přes hubu, o kerú mu jeho roba beze slova páru razy omlaždila
ten řemeň a potém ho, vyliskaného jak vánočního kapra, hnala, řvúce „ty sviňo
dochtorská lázeňská“ až sa chudák Jura rači sám zahrabál do kupy hnoja, kerú v poslednéj
chvilce zmerčíl.
Tož býl to tehdá stav krizový v dědině, zrovna jak gdyž
tým Japončíkom búchla elektráreň alebo jak sa Američanom proleťél cez město
jakýsik ten tajfuň.
Ale jak sa praví – zlým zlého nezaláčeš. Jura chvílu sekál
dobrotu, ale za nejaký ten rok si zaséj začál brúsiť tesáky na „akademický
montparnas“. Jakoby sa bál, že mu, až otrčíjá paprče, na náhrobek nevytesajú
pár tých písmenek k ménu… Aj jak o tém nemluvíl, furt sa trápil, vzdychál
a vyzerál jak ten „poďtesimňazahrabať“.
Gdyž Jurovi už táhlo na padesátku a býlo jasné, že žádnú
univerzitu fakt nezdolá, tož sa ogaři z už rozpadlého jézedé domlúvili a
že Jurovi dajú dárek. Spoléj kdesik na internetu vyšťúrali firmu, kerá vyrábí diplómy
skoro jak ozajstné –že jako „doktor honoris causa“ a možeš si k temu
vybrať titul. Chlapé neváhali a nabúchali do počítača objednávku na čestný
dochtorát v pivoznalosťách a ženskéj sexualitě.
A aby tého nebýlo málo, tož ze Vsetína objednáli jakúsik faň
robu, kerá ten futrál z diplomem dovéze Jurovi. Nikému to nepověděli, enem
téj jeho megeře, aby zas cosik nepodrbala.
Chudák Jura nic netušíl a jak sa tá jeho padesátka
doštrachala, tož posprávnu urobíl pro známé a súsedy grilovačku a kúpil bečicu
Radegastu. „Posedíme a pospomínáme“, to pravíl, jak všeci došli. Ale nezažili
ste, co s ním spravíl další program. Naráz k baráku dofičala veličajzná bílá meluzína, či limuzína, a z téj vyskočíla blond kočka enem v gaťkách a v podprdě.
Došla k vypleščenému Jurovi, mlaždila mu velkú pusu a počla zpívať „Hapy
brsdej tu jú“. Tož tá Merilin u Kenedyho býla oproti něj seksy jak Rákosníček.
Potéj vrazíla Jurovi do pazúry válcový futrál, ešče raz ho polúbala, skočíla do
fára a frr! býla v čudu. Celé to trválo možno enem deseť minut, ale Jura
zhypnotyzovaný jak myš od hada čučél ešče hodnú chvílu do tmy.
Deprem po dlúhé době sa nám povédlo ho dostať k futrálu, aby sa podíval dovnitřku. Ludé, gdybyste viďéli, co to s tým starým chlopem
urobilo – rozgébil sa jak malé děcko a nebýl k zastavéní. A divíte sa? Šak odvčil je dochtor - a navrch tuplovaný!
Žádné komentáře:
Okomentovat